sobota 12. června 2010

Odlet z Austrálie, přílet na Bali

Ahoj všichni,
poslední týden v Austrálii utekl rychle. Užívali jsme si večeře v restauracích (hlavně plodů místního moře) a trávili čas s přáteli. Během týdne jsme také vyřídili poslední papíry, daně atd. Auto jsme prodali výhodně jednomu mladému párečku, bylo docela těžké se s ním rozloučit.
V den odletu jsme se stali milionáři. Za 500 Australských dolarů ( cca 8500 korun) jsme koupili 3 300 000 indonézských rupií. Jen pro zajímavost - na jedné z bankovek je namalovaná velká opice. Většina států vyobrazuje na penězích spíš prezidenty...:-)
Odvoz na letiště nám nabídlo několik lidí, nakonec nás odvezl kamarád Francesco. Naložili jsme zavazadla do auta a ještě se loučili se sousedy. Když jsme chtěli nastoupit do auta, Francesco zjistil, že si zabouchl klíčky v kufru. Jediné štěstí bylo, že nechal pootevřené okénko, takže jsme odemkli auto a po odšroubování zadního sedadla se dostali do kufru. Takové malé drama na poslední chvíli. Na letišti nás ještě vyprovodili Alice a Petr a po chvíli dorazili i Marie a Ludo. Dali jsme si kafe, popovídali a udělali poslední fotku na území Austrálie.
Romča neprošla kontrolou na detektoru kovů, musela si zout boty a pak už bylo všechno v pořádku. Bylo nám dost smutno, během 19ti měsíců jsme potkali spoustu fajn lidiček, našli si hodně přátel a zabydleli se.
Let do Denpasaru na Bali trval asi 4 hodiny. Když jsme vylezli z letadla, udeřil nás do nosu těžký vzduch v letištní hale. Došli jsme k okýnku, kde se platí příjezdová víza, měli jsme připraveno 20 amerických dolarů, ale ukázalo se, že cena se zvedla na 50 za oba. Pokračovali jsme k pásu se zavazadly, kde se na nás doslova vrhli portýři a bylo opravdu těžké je přesvědčit, že nepotřebujeme pomoc. Po portýrech jsme procházeli koridorem s řadou směnáren a z každé na nás volali, ať si vyměníme peníze u nich. Když jsme vykročili ven z letištní haly, nejen že bylo vedro k padnutí (přestože byla půlnoc), ale ještě se na nás vrhli taxikáři. Zkoušeli jsme chvíli poprvé smlouvat, moc nám to nešlo a nakonec jsme si objednali taxi u okénka a bylo o polovinu levnější než na ulici. Taxíky tu mají na střeše napsáno Taksi. Jízda do hotelu byla nezapomenutelný zážitek. Mezi auty, která jezdí nalepená na sebe, se proplétají mopedy, občas jsme jeli v protisměru a nebo řidič zcela ignoroval pruhy a jel prostředkem a nebo prostě tam, kde se vešel. Většina mopedů projížděla křižovatky na červenou. Nakonec jsme zůstali trčet v zácpě. Alespoň jsme pozorovali noční život venku. Hezké indonézanky lákaly turisty do klubů, kolem spousta zaparkovaných motorek a odpadky. Hlavní třída není zrovna hezká, ale zato v noci žije. Dorazili jsme do hotelu Dewi Sri v Kutě (taxikář nás vyslal k blízké budově a potom se ukázalo, že musíme ještě jít pěšky až na konec postranní uličky). Hotel vypadal jako malá oáza, hezké nádvoří s palmami uprostřed.
Na recepci jsme dostali poukázku na drink zdarma na přivítanou, a potom už nás zaměstnanec zavedl k našemu pokoji ve čtvrtém patře s výhledem.
Měli jsme pořádný hlad (na stolku bylo jen pár sušenek, brambůrky a kondomy), a vzhledem k tomu, že room service tu je 24 hodin, objednali jsme si pizzu na pokoj.
Jídlo je tu neuvěřitelně levné, nejdražší položka na menu stojí něco kolem 13ti dolarů, za což si v Austrálii dáte pouze předkrm. Najedli jsme se a šli na kutě v Kutě.

Žádné komentáře: