úterý 12. dubna 2011

Paragliding 1. den (Hodkovice nad Mohelkou)

Následující zápisky jsou Štěpánovy: Po letech čekání (myslím, že po patnácti) jsem si konečně splnil klukovský sen - létat. Kdysi jsem chtěl být pilot, ale okolnosti tomu nepřály. Na střední škole jsem začal výcvik létání na větroni, ale nedokončil jsem ho. Od té doby jsem si zalétal jenom párkrát v menších letadlech s kamarádem a bývalým spolužákem (velká letadla nepočítám, protože jsou tak trochu nuda, pokud nemáte možnost je řídit). Kdysi začal se mnou výcvik na větroně, no a dneska je z něho pilot u ČSA. Trochu ironie, na druhou stranu všechno mohlo dopadnou jinak a nezažil bych to fajn za poslední roky... Myšlenka začít znovu a teď už jenom jako koníček mě napadla po studiu VŠ, potom v Austrálii, kde jsme s Romčou viděli rogalisty a nakonec na Novém Zélandu, kde jsme si zaplatili tandemový paragliding a let vrtulníkem. Tam už jsem se definitivně rozhodl, že až se vrátíme do Čech, jdu do toho! Na paraglidingu se mi líbil hlavně kontakt se vzduchem, super výhled (kolem vás není žádné sklo nebo kabina) a nižší náklady. A tak jsem tu, na náměstí v Hodkovicích nad Mohelkou, kde máme sraz u téhle pěkné kašny a všechno právě začíná.

O něco později se já a dalších 8 nadšenců scházíme s instruktorem školy Baraka Paragliding, Pavlem "Berry" Beranem a vydáváme se směrem na letiště, kde budeme ubytovaní několik následujících dní. Zapomínám úplně na bolavý krk a nachlazení a zaplavuje mě euforie a pocit "tak ses konečně dočkal". Naše skupinka je věkově trochu nesourodá, 8 chlapů od 23 do 50ti, ale vypadá to, že si budeme rozumět. Nastupujeme do dodávky a Berry nás odváží na letiště. Tam jsme dostali jen chvilku na zabydlení se a Berry nám oznamuje, že jsou dobré podmínky pro létání a jedeme na jeden menší svah cvičit základy. Tohle nikdo z nás nečekal, ale proč ne, hurá na věc. Nejdříve jsme dostali lekci o sedačce pod padákem (tedy spíše pod padákovým kluzákem), pak o šňůrách a popruzích, jak všechno správně připnout, potom ještě trochu teorie a něco o bezpečnosti a už jdeme na louku vedle, nacvičovat, jak zvednout padák nad sebe v protivětru.

Rozdělili jsme se do dvojic a každé dvojici se věnuje jeden další instruktor. Moc mi to nejde, zápolím se šňůrami, ale nakonec se mi podaří padák rozvinout a kousek s ním i po louce běžet. Potom Berry zavelel a vydáváme se do třetiny blízkého svahu. Každý z nás dostává vysílačku a teď to teprve začíná být adrenalin. Jeden po druhém startujeme a pokoušíme se maličko vzlétnout, převýšení není zatím tak veliké. Berry každého pomocí vysílačky naviguje, my ostatní zatím posloucháme. Zanedlouho nadešla má chvíle. Spolu s jedním dalším instruktorem ještě jednou kontroluji šňůry, pak se otáčím k padáku zády, zvedám ruce, rozebíhám se a v předklonu bojuju s odporem padáku, který se za mnou zvedá ze země do vzduchu. Pak už vnímám jak mi Berry do vysílačky volá "makej makej". Nabírám rychlost a po chvíli se země pode mnou kousek vzdaluje, pak se zase dotknu nohama, zase běžím, občas se vznesu, a tak to jde až na konec svahu. Tam následuju pokyny a brzdím, otáčím se a padák se ladně skládá k zemi. Několikrát to takhle všichni nacvičujeme a po chvíli se přesouváme o něco výš. A zábava začíná. Při prvním startu se vznesu o kus výš a najednou jsem 15 vteřin ve vzduchu. Trénujeme ještě chvíli, čas ubíhá a zase se přesunujeme výš a letíme déle. Zatím si se mnou padák dělá tak trochu co chce, reaguje na vítr a nese mě podle toho, ale poslouchám Berryho ve vysílačce a začínám chápat, jak to celé funguje. Řízení pomocí stahování šňůr je překvapivě citlivé. Odpoledne se mění na večer, učíme se a také se přesunujeme zpátky na start, pěkně ze mě leje. Nakonec přijde to nejlepší. Vylézáme až na vrch svahu, nahoře je rovinka a o kus dál hrana kopce dolů. Každý má jen jeden start před západem sluníčka. Jdu mezi posledními a cestou do kopce na start koukám, jak každý pěkně dlouho letí vzduchem. Nahoře zase kontrola, a pak se rozebíhám, hrana se blíží a najednou mám nohy ve vzduchu a letím docela vysoko a konečně si užívám ten úžasný pocit naplno. Berry můj let koriguje ze země, hladce přistávám na louce dole kousek od ostatních. Sluníčko zapadá, ještě si ukazujeme jak sbalit padák a pak už jedeme zpátky na letiště. V klubovně ještě chvíli s ostatníma probíráme zážitky a pak jedeme unavení a šťastní spát. Uléhám a nemůžu se dočkat zítřka.

Žádné komentáře: