úterý 12. dubna 2011

Paragliding 7. den (Slovinsko - Lijak)

Přijíždíme do kempu, 2 velká auta plná padáčkářů, celkem 12, z toho 4 jsme účastníci pilotního kurzu, ostatní už mají něco nalétáno a jsou zde na zájezdu. Ubytujeme se v kempu a s úctou si prohlížíme blízký kopec Lijak, odkud budeme létat z výšky 550 metrů.

Přistávací plocha je o 2 km vedle dole v údolí. Sice je dost velká, ale ze dvou stran obklopená elektrickými dráty. V 9 dopoledne nás Berry odveze na přistávačku a vysvětlí nám, jak bude vše probíhat a odkud máme nalétávat. Potom jedeme do kopců na start. Nervozita roste. Na startu ještě dostáváme další instrukce a Berry mě vybírá jako prvního. Cením si toho a moc nedávám najevo nervozitu, snažím se projít v klidu předstartovní kontrolu všech důležitých věcí. Berry mě trochu popohání a už startuji čelem k údolí, zvedám za sebou padák a najednou jsem ve vzduchu.

Rozhled kolem je úžasný, vidím na zasněžené vrcholky Alp na Italské straně.

Je trochu inverze, údolí je v lehkém oparu, následuju pokyny, cvičím ve vzduchu některé figury a zhruba po deseti minutách kličkuji podél elektrického vedení na přistání, které probíhá hladce. Jen mě dost bolí noha, na které jsem si natáhl sval při startu, ale zapomínám na bolest, protože tenhle přelet stojí za to. Dole čekám na ostatní, když sletí všichni, jedeme autem znovu nahoru na start. Sluníčko jde výš a nahoře se objevují další paraglidisti, z nich 2 auta z Čech, ostatní místní. Berry nás pustí postupně do vzduchu a zkušeně naviguje v letovém provozu. Létáme kolem horní hrany svahu, cítím se jako na vzdušném okruhu, kde se mnou létá najednou dalších 15 padáků.

Ze začátku je to trochu nepříjemné - asi jako jezdit s autoškolou v Praze. Postupně si ale zvykám, řízení padáku je dost citlivé, člověk se musí v zatáčkách vyklánět i tělem. Při jedné otočce nad svahem mě Berry naviguje do stoupavého proudu, točím spirálu a teplý proud mě nese vzhůru a najednou jsem vysoko nade všemi a na chvíli mám pocit, že mi kopec patří. V tu chvíli je rozhled do všech stran fantastický.

Postupně zase ztrácím výšku a zasazuji se mezi ostatní. Zanedlouho jdu na přistání a ani se mi nechce věřit, že jsem byl 25 minut ve vzduchu. Ještě několikrát vyjedeme na start a ve vzduchu trénujeme některé věci. Poslední let je ovšem nejlepší. Berry nás vyšle nad svah a nechá nás skoro samostatně létat. V tu chvíli je ve vzduchu celkem 12 padáků, které létají podobnou trasu. Jsem nervózní, a při startu vzlétnu se zamotanou pravou řídičkou. Sice s ní jde zatáčet, ale ztuha. Nepanikařím, podaří se mi jí rozmotat, dávám Berrymu signál, že je vše v pořádku a akorát se mi podaří zařadit mezi ostatní nad svahem. Létám sem a tam a Berry nás nechává samostatně, vítr krásně nese a teprve když jde sluníčko hodně k západu a termika se vytrácí, jdeme na přistání, také samostatně.

Přistávám dole na louce s úžasný pocitem, strávil jsem ve vzduchu 45 minut a konečně trochu pochopil, co znamená v paraglidingu svahování. Vracíme se do kempu a po sprše jedeme probrat společné zážitky do blízké pizzerie. Pizza s mořskými plody je výborná a i pivo Union ujde.

Žádné komentáře: