pondělí 27. června 2011

Paragliding Itálie - 4. den (Brescia)

Do Itálie jsme dorazili někdy kolem třetí hodiny ráno. Přímo na přistávačce jsme si rozbalili spacáky a karimatky a spali do rána. Kolem desáté jsme vyrazili na kopec u městečka Brescia.

I tady bylo slušné převýšení a nádherný rozhled do kraje kolem.

Odstartoval jsme bez problému a poprvé bez vysílačky a rad Berryho.

Nad skalnatými hranami kopce byly silné stoupavé proudy, takže netrvalo dlouho a dostal jsem se docela vysoko.

Termika byla dost silná, takže mě to v sedačce dost "kvedlalo" sem tam, padák nade mnou se občas silně kymácel, někdy to nebylo úplně příjemné. Při jednom takovém částečném vlétnutí do stoupavého proudu, se mi nadzvedla víc pravá půlka padáku a trochu jsem si připadal jako list ve větru. Jedna část mi zaklapla, ale hned se zase narovnala. Asi po hodině létání jsem se rozhodl vydat na přistání, dokud mám dostatečnou výšku. Problém byl v tom, že ze startu nebylo přistávací místo vidět, bylo potřeba obletět hranu - hřeben kopce a přistát za ním. Berry nás připravil na to, že se často stává, že padáčkáři tu nedoletí a přistávají kde se dá. Držel jsem se u hrany, ale rozhodl jsem se hodně pozdě a přelétl jsem jí, když už jsem neměl dostatečnou výšku. Bylo mi jasné, že na přistání už nedolétnu, a tak jsem si začal vyhlížet větší místo, kam bych dosednul. Kousek pode mnou byla mezi domy zelená trojúhelníková plocha. Kroužil jsem nad ní a rychle klesal dolů. Poslední zatáčka podél jedné strany a dosedl jsem do půlmetrové trávy na plácku za jakýmsi muzeem. Sbalil jsem padák a vydal se k silnici, kde jsem zanedlouho potkal kolegu, který také nedoletěl. Nasedli jsme na místní autobus, který nás dovezl do centra, kde jsme přestoupili na další, který jel nedaleko k přistání. Polovina lidí doletěla, polovina ne, ale každý v pohodě přistál na nějaké větší ploše. Berry pro někoho dojel podle GPSky. Vyjeli jsme znovu na kopec, ale tentokrát už se dalo vzlétnout z místa, odkud bylo vidět na přistání. Naskákali jsme rychle do vzduchu, protože podmínky už nebyly tak dobré. Chvíli jsem hledal stoupáky, ale místo abych se soustředil na to, jakou mám výšku, dost jsem klesnul podél hrany kopce. Ve chvíli, kdy mi došlo že musím mazat na přistání jsem už byl dost nízko a ještě dost daleko od kraje města, kde je přistání. Blížil jsem se k němu, ale už jsem viděl, že je zle, že nedoletím. Přistávačka byla za dvěma pětipatrovými domy. Mezi ní a domy jsou ještě koleje, kde jezdí TGV. Blížil jsem se k domům a silnici před nimi, bohužel vanul protivítr, který mě brzdil a dost rychle jsem klesal. Bylo potřeba jednat - za domy jsem viděl staveniště, celkem velký a rovný plácek, ale nebyl jsem si jistý, že k němu dolétnu, přes koleje na přistávačku už to nebylo možné, neměl jsem výšku. Na silnici bych nepřistál, protože po ní jezdilo dost aut. Nikde jinde kromě staveniště se nedalo. Poprvé jsem použil speed system, který zrychlí padák. Nahmatal jsem ho pod sedačkou, zaklesnul se do něj patou a šlápl do toho (doslova). Prolétl jsem nad silnicí a mezi domy ještě nad úrovní střech a oddechl si. Už v klidu jsem obkroužil staveniště a dosedl přesně podle plánu doprostřed. Sbalil jsem padák a v duchu si nadával. Musel jsem ještě hledat mezeru v dvoumetrovém plotu, abych se dostal ke kolejím.

Prošel jsem tunýlkem a byl na přistávačce na druhé straně. S Berrym jsme probrali celou situaci, ale byl v klidu, zvládl jsem to co se má - najít si přistání a bezpečně dosednout. Nicméně poučil jsem se pro příště. Zabalili jsme si věci a už byl čas se vrátit do Čech, plní zážitků a nových cenných poznatků, hodně jsem se toho během těchto 4 dní naučil. Cestou jsme se zastavili v Alpách v Rakousku, vykoupali se v řece a najedli v pizzerii.

Žádné komentáře: