neděle 18. září 2011

Paragliding Itálie - 2. den (Bassano del Grappa)

Ráno jsme vyjeli na vedlejší kopec, kde je start směrem na východ. Po ránu to vypadalo jenom na slet.

Startoval jsem po předu jako poslední a kupodivu jsem se ve vzduchu udržel nejdéle.

Podařilo se mi totiž přeskočit na kopec nad kempem, kde jsme létali předchozí den.

Svahoval jsem a našel pár stoupáků. Nechtělo se mi ale dlouho létat, neměl jsem ideálně seřízenou sedačku a hodně mě to v termice kvedlalo, raději jsem zamířil na přistání.

To se mi před zraky všech ostatních příliš nepovedlo, nevyšel mi rozpočet a nalétával jsem na louku v dost velké výšce. Na konci jsem musel zatočit a přistát po větru, takže raději na zadek, na nohy by to bylo dost rychlé a mohl bych si dát kotrmelec ("hodit tygra"). Sbalil jsem padák, Vojta mě pochválil za létání a zároveň mi vynadal za přistání a jelo se znovu na Grappu, kde jsme tentokrát startovali na nižším místě (702 metrů). Čelní start se mi hezky povedl (někteří měli problémy), sedačka mi tentokrát dobře seděla, takže jsem si hezky asi 45 minut zalétal.

Ke konci jsem se vydal nad údolí, abych zkusil létání mimo kopce, ale tak nějak jsem počítal, že bez variometru (ukazuje výšku a jestli člověk stoupá či klesá) to moc nepůjde, protože nad údolím bývají někdy slabší stoupání, které přístroj lépe odhalí. Nešlo to, za chvíli jsem byl nad přistáním, které se mi tentokrát povedlo o něco líp. Počkali jsme až přistanou všichni a jeli se najíst do kempu. Pak jsme se vrátili na přistávačku a pozorovali Vojtu a Standu jak krouží nad kopcem. Ještě před večerem jsme vyrazili na nejvyšší start, dát si alespoň hezky klidný večerní slet. Dojeli jsme nahoru (1550m), tam ale foukal dost silný západní vítr, takže obtížný start a těžký let proti větru, kdy člověk hodně klesá a neletí moc dopředu. Standa, zkušený pilot, chvíli cvičil s padákem okolo svahu a pak se jako jediný vydal do údolí.

Ještě jeden z nás zkusil odstartovat, ale padák ho táhl chvíli po zemi a při druhém pokusu si ještě k tomu podvrtnul kotník.

Raději jsme to zabalili a jeli dolů. Dojeli jsme na západní startovačku o dost níž (975), kde bylo naopak skoro bezvětří, takže nás zase čekal čelní start a pořádný rozběh. Bez potíží jsem se vznesl a užíval si klidného vzduchu ("laminárka") nad údolím. Anakis sebou skoro ani necuknul, měl jsem dost času fotit i kochat se výhledem.

Přistál jsem hladce, počkali jsme až doletí všichni a vyrazili na nákupy jídla na večerní grilovačku.

Žádné komentáře: