pondělí 7. května 2018

11. den - Albánie

Ráno jsme posnídali v hotelu. Recepční byla hotová z Adélky.
Náš předposlední den v Albánii, vyrazili jsme na sever do hlavního města Tirany. Navigace nás vzala vnitrozemím, ale malá silnice ušla a kopcovitá krajina s olivovníky byla pěkná. Občas jsme se vyhnuli kravám, oslům, ovcím nebo psům. Pak jsme najeli na dálnici, na jednom místě byla uzavřená kvůli sesuvu skály.

Dojeli jsme do Tirany a projeli hustým provozem v centru k pěknému ubytování. Auto jsme dali do podzemní garáže a vyrazili nejdřív na oběd. Dali jsme si tři zapečená jídla s kuřetem, špenátem a jehněčím.Pak jsme vyrazili objevovat s kočárkem centrum.
No upřímně moc toho k vidění není. Náměstí Scanderbega se zčásti opravovalo, budova muzea i opera vypadají jako z dob socialismu. Vedle je stará mešita. Líbila se nám snad jenom červená opravená budova státního správy a přilehlé náměstíčko.



Potom je tu pyramida, velké betonové monstrum (bývalé muzeum Envera Hodžy), sami Albánci nevědí zda jí zbourat nebo opravit. Nahoru se dá i vylézt, ale je to dost příkrý výstup na vlastní nebezpečí, tak jsme to raději neriskovali.


O kus dál je moderní kostel, uvnitř ničím nevyzdobený.

A velká mešita, která se také opravuje a byla uzavřená za plotem.

No a to je asi tak všechno, co stojí za zmínku. Pro nás asi nejošklivější hlavní město, kde jsme kdy byli. Trochu krutý ortel, nejspíš napomohlo i velké vedro, bláznivý provoz, špinavé a neopravené boční uličky, ale opravdu jsme nic moc pěkného neviděli.
I když jsou všude obchůdky, tak přímo na ulicích se prodává všechno možné, třeba i staré knihy a občas měl někdo před sebou váhu...zvážit se za peníze? To fakt ne :-).

Chodníky v hlavním městě (když už jsou k dispozici) jsou stejné jako silnice, tedy samá díra. Adélku jsme v kočárku dost natřásali. Objevili jsme jednu moderní kavárnu, kde měli fajn dezerty.



Vrátili jsme se zpátky na ubytko. Takhle vypadal výhled z okna. Ale náš pokoj byl naštěstí super.

Navečer jsme vyjeli autem k lanovce Dajti Ekspres. Vede do výšky 1100 metrů, odkud je krásný rozhled na celou Tiranu. Cesta skrz město byla masakr, džungle a chaos. Jinak se to popsat nedá. Štěpán dojel na parkoviště dost zpocený a mírně podrážděný.
Nad kopcem byla bouřka a blesky šlehaly do vrcholů. Po chvíli se ale počasí vyjasnilo a lanovka jezdila normálně. Nahoru se jede 25 minut a na Albánské poměry je jízda drahá (200 Kč v přepočtu na osobu za zpáteční). Vystoupili jsme a chtěli zajít do vyhlídkové restaurace na večeři. Bohužel byla zavřená, bouřka jí vytopila. Výhled vedle byl fajn.



Pak jsme chtěli sjet zase dolů do města. Bohužel kvůli počasí lanovku uzavřeli. Přitom nám přišlo, že počasí je lepší než když jsme jeli nahoru. Zašli jsme do hotelu vedle, ale v restauraci nikdo nebyl (ani personál ani hosté) a v baru o patro výš se nám nechtělo být. Sedli jsme si vedle turniketů a čekali na znovuotevření lanovky. Po 25 minutách jsme mohli dolů. Od parkoviště jsme projeli zase šíleným provozem. Na křižovatkách sice fungují světla, ale řidiči občas mění směr i pruhy, nebo se rozhodnou zastavit na nejméně vhodném místě, aby mohli odpovědět na sms. Tolik parkujících aut na blikačkách jsme snad ještě neviděli. A ještě do toho skútry a chodci. V Tiraně není naštěstí tolik cyklistů jako jinde, protože ti jezdí klidně vedle sebe nebo hodně v silnici a z aut si nic nedělají. Štěpán byl rád, když dojel do podzemního parkoviště u hotelu. Vyšli jsme za roh na větší ulici a našli si restauraci na jídlo. Dali jsme si řecký salát, plněné papriky a masové quofte. A pivko a lemon sodu.

Zaplatili jsme posledními leky. Po večeři jsme se vrátili na ubytování a bouřka se vrátila také. V deset večer a ve čtyři ráno nás budilo zpívání Alláhovi.

Žádné komentáře: