pátek 27. dubna 2018

1. den - přílet do Albánie

V pátek ráno jsme vyrazili na dlouho očekávanou dovolenou. Nejlevnější letenky do Albánie byly u Air Serbia, ale dali jsme přednost Austrian Airlines s přestupem ve Vídni. Naše letadlo odlétalo před polednem z Prahy, taxíkem jsme s předstihem dorazili na terminál 2 a prošli kontrolami. U brány jsme nasedli na autobus, který nás dovezl k malému vrtulovému letadlu ATR na ploše. Příruční zavazadla musela dolů do trupu, kočárek také. Let do Vídně trval jenom 30 minut a Adélka si ho užila.


Ve Vídni jsme měli krátkých 30 minut na přestup a museli jsme přes celou halu G a přes pasovou kontrolu. Čekali jsme v malé frontě až na nás přijde řada a Adélka se rozhodla utéct, samozřejmě za pasovou kontrolu. Štěpán jí doběhl a přinesl zpátky, ale zaměstnankyně na přepážce už vypadala, že skoro spustí alarm, protože Adélku nejdřív přes vysokou přepážku neviděla a asi si myslela, že Štěpán proběhl kontrolou.
Došli jsme k bráně G37, kde lidé akorát nasedali do letadla do Tirany. Ještě jsme rychle přebalili Adélku na záchodě vedle, měl automatické, které se pořád otevíraly a nešly nám zavřít. Nastoupili jsme do letadla, dali Adélce k jídlu quiche a bagetu. Během vzletu hned usnula navzdory silnějším turbulencím. Dostali jsme snack a pití - Štěpán si dal rakouské pivko Ottakringer, ale kolem nás všichni pili bloody mary. V Tiraně jsme byli za hodinu a deset minut. Adélku při klesání rozbolela ouška. Už jsme skoro přistávali, ale pilot to najednou zvedl zase nahoru, vysvětlil nám, že kvůli větru zezadu. Udělali jsme velké kolo nad městem a po cca deseti minutách šli dolů na druhý pokus. Ten už byl bez problémů.


Letadlo zastavilo kousek od malé haly, kam jsme došli pěšky, připomnělo nám to Azory. Venku nás udeřilo pěkné horko. Počkali jsme chvíli u pásu na kufry a vyrazili na přepážku půjčovny Enterprise pro auto. Zaměstnanec chtěl po Štěpánovi CVV kód ke kreditce, bez toho prý nedokáže zablokovat na kartě depozit. S tím jsme se ještě nikdy nesetkali, ale po nějakém váhání jsme mu ho dali. I smlouvu chtěl podepsat ve spěchu. Zelenou kartu pro překročení hranic jsme neměli připravenou navzdory telefonickému příslibu o týden dříve. Neměli jsme z toho úplně dobrý pocit. Vyrazili jsme na parkoviště pro auto. Původně to mělo být Mitsubishi Pajero, potom po telefonu Mitsubishi ASX, ale nakonec to bylo Hyundai Santa Fe. V tom problém nebyl, veliké a nové auto s náhonem 4x4, jenom trochu poškrábané. Druhý zaměstnanec, který nám auto předával poctivě zakreslil všechny nedostatky do předávacího protokolu. Vyjeli jsme z letiště. Santa Fe je oproti našemu Cactusu veliké SUV se silným motorem, jenom brzdná drahá je samozřejmě delší kvůli váze auta. Dojeli jsme ke Skanderbegovu muzeu, odkud je nádherný výhled do kraje a na hory. Při cestě zpátky k parkovišti se rozezvučela mešita naproti na kopci a "Alláh akbar" zaplavilo údolí.





Potom jsme vyrazili do města Shkodra na severu. Když Štěpán zadával cestu do navigace, upozornila ho, že se nemůžeme vyhnout nezpevněné cestě. Mávli jsme nad tím nejdříve rukou, ale pak jsme byli rádi za velké auto, protože najednou jsme se ocitli na úzké kamenité cestě plné děr. Před námi si to hasil malý a otlučený Renault Clio, takže jsme si řekli, že to dáme taky. A dali jsme, jenom na konci jsme vyjeli na větší nedodělanou prašnou silnici, kterou GPSka vůbec neznala. Po chvilce tápání jsme prostě jeli směrem na sever až jsme narazili na asfaltku a civilizaci.

Řízení na místních silnicích je kapitola sama pro sebe. I když jedete po asfaltu, neznamená to, že jste v bezpečí. Po pár kilometrech na dálnici byl najednou ukazatel rychlosti 60, nikdo moc nezpomaloval a najednou začali všichni brzdit a napříč silnicí byla hluboká díra, kterou šlo přejet jenom krokem. Na menších silnicích žádné výstražné značky nejsou a děr je tu ještě víc. Potkali jsme také hodně policajtů a kontrol, ale nikdo nás nezastavil. Scenérie podél silnic se pravidelně střídaly na hodně pěkná místa nebo hodně ošklivá místa. Občas jsme zpomalili a předjeli koně nebo osla s povozem. Rychlost se tu dodržuje prapodivně, tam kde je 50 jezdí 80 a obráceně. Kruhové objezdy fungují jako na Sicílii - platí právo rychlejšího, většího a agresivnějšího. Nicméně do Shkodry jsme dorazili v pořádku. Nakoupili jsme v obchoďáku v centru a kolem sedmé dorazili do ubytka. Pěkný a velký apartmán přes Airbnb za super cenu, majitelé moc fajn.

Doporučili nám restauraci Elita na jídlo, ani jsme si nic moc nevybalili a vyrazili tam. A bylo to super. Jehněčí ox tail, penne s omáčkou i kuřecí s kuskusem byly vynikající, obsluha fajn...dali jsme velké dýško. Navíc ceny tu jsou dost nízké, takže jsme se cítili trochu jako Němci na Šumavě. Večer jsme si dali sprchu a šli spát v rozumnou dobu. Štěpán ještě prostudoval manuál auta (jak ovládat náhon na všechna 4 kola), podívali jsme se na předpověď počasí a připravili se na výlet do hor na další den.

Žádné komentáře: